Měkkýši - hlavonožci

Nejznámější druhy mořských hlavonožců:

• Kalamáry - patří mezi lahůdky středomořské a japonské kuchyně. Maso je bílé, tuhé a nasládlé. Tito hlavonožci mají deset ramen (chapadel), z nichž dvě jsou delší, štíhlé protáhlé tělo se dvěma širokými trojúhelníkovitými ploutevními lemy před špičatou zadní částí trupu. Žijí ve Středozemním moři a v západním Atlantiku. Měkčí jsou kalamáry menší, nevhodné je jejich dlouhé vaření a smažení, které způsobuje nepříjemnou tuhost. Vhodná je rychlá úprava grilováním, vařením nebo smažením. Často se smaží samotné, v těstíčku i v trojobalu, servírují se nejčastěji samotné, pouze se solí a zakapou citronem. Kalamáry lze použít i do rýžových pokrmů, těstovin, salátů a jídel z mořských plodů. Nejlépe je ochutí středomořské ingredience, tedy olivový olej, česnek, rajčata čerstvá i sušená a papriky. Vhodné jsou omáčky majonézová, pepřová, chilli, tomatová, česneková. Při nákupu kalamárů se vyplatí dát přednost čerstvým nebo mraženým (běžná velikost je cca 10 cm), prodávají se však i konzervované, ať už samotné nebo v různých šťávách a omáčkách.
• Sépie - má oválné, vejčité tělo, osm krátkých ramen (chapadel) vybavených čtyřmi řadami přísavek a dvě ramena dlouhá, která jsou zatažitelná a na kyjovitě rozšířených koncích nesou čtyři řady různě velkých přísavek. Tělo je zploštělé a kolem dokola obroubené ploutvovým lemem, dosahuje délky až 30 cm. Zbarvení je velmi variabilní a sépie dokáže rychle změnit barvu v závislosti na okolním prostředí. Barvu dokáže však měnit i v závislosti na své náladě. Na pobřeží je možné najít vyplavený zbytek vápenité schránky, kterou má na hřbetě pod kůží (tzv. sépiovou kost). Žije ve Středozemním moři a ve východním Atlantiku od Maroka po Norsko. Sépie má tuhou konzistenci, je vhodná na grilování a smažení, někdy se také nadívá a peče v troubě. V Itálii se těší oblibě sépie dušená. U sépií platí pravidlo, čím menší, tím křehčí maso. Maso větších sépií je vhodné naklepat a až potom tepelně upravit. U nás se používá sépie obecná (až 300 mm dlouhá) a sepiola malá (40 mm dlouhá).
• Chobotnice - má krátké vakovité tělo s nezřetelně oddělenou hlavou, dokáže měnit barvu, což jí prospívá při maskování. Na hlavě má velké oči, zobákovitá ústa, osm, někdy až deset, stejně dlouhých ramen (chapadel) s přísavkami. Chapadla jsou přizpůsobena i k situacím v temných hlubinách, kde se chobotnice díky nim dobře orientují, dále jim také slouží k lovení potravy. Zobák umožňuje chobotnicím rozlamovat tvrdé schránky a skořápky krabů, vylučuje jed, který není nebezpečný. Výjimku však tvoří chobotnice kroužkovaná, která se vyskytuje u australského pobřeží. Tomuto druhu chobotnice se při podráždění na chapadlech objeví modré kroužky, které jsou prudce jedovaté. Jed, který tato chobotnice vylučuje, lze přirovnat k nejprudším hadím jedům. U některých lidí začíná otrava necitlivostí rtů a jazyka, většinou končí dechovou obrnou a smrtí. Na člověka chobotnice bezdůvodně nezaútočí. Chobotnice žijí jak v mělkých, tak i v hlubokých vodách mírného pásma, ukrývají se v dírách, pod kameny, nebo mezi korálovými trsy. Chobotnice obecná se vyskytuje především u skalnatých pobřeží Středomoří a Atlantiku. Během dne se udržuje ve skalních dutinách a dírách. Její tělo dosahuje délky 0,5 - 3 m. Chobotnice jsou oblíbenou pochoutkou, používá se maso z chapadel, jsou připravovány na různé způsoby (vaření, dušení, smažení, grilování). Aby bylo maso dostatečně křehké, je třeba ho dobře naklepat, u starších kusů vyžaduje dlouhou tepelnou úpravu.
• Mořští šneci – za touto pochoutkou se musíte vypravit spíš k moři. Používají se zejména v asijské kuchyni, jsou prospěšné zraku. Maso je však tuhé a musí se velmi dlouho tepelně upravovat. Existuje velké množství šneků, obvykle se jí s rýžovou kaší, nebo se uvaří a jí se samotné s rybí omáčkou a zázvorem. Někdy se také konzumují smažené.